První letošní akcí našeho oddílu mimo Brno byl výlet po přírodních a kulturních památkách Tišnovska. Tomuto kraji se také od nepaměti říká brána Vysočiny. V plánu byla procházka údolím říčky a po hřebenu kopců, návštěva zříceniny hradu i dosud stojícího gotického kláštera, pohled na zdejší krajinu shůry a v neposlední řadě prohlídka základů starobylé šibenice, které nedávno vykopali archeologové. Zážitky z výpravy přibližujeme z pohledu jejího vedoucího:
Předjarní výlet RR: sobota 12. 3. 2016 Tišnovsko
Přípravy na akci jsou tentokrát poněkud komplikované díky pracovnímu vytížení Jožky a šířící se epidemii virózy v jeho rodině. Nedosti na tom, také výpočetní technika si doslova několik minut před odchodem dělá, co chce, ale nakonec se zamrzlý notebook podaří znovu rozjet, z tiskárny se zdárně vyjme zaseknutý papír a po několika zběsilých locích zbytku chladnoucí kávy Jožka vyráží na sraz se všemi dokumenty, které si s sebou usmyslel vzít.
Účastníci výletu jsou díky Bohu dochvilní, a tak je naše sestava pohromadě skutečně již o půl osmé. Celkem je nás sedm statečných, které neodradily ponuré předpovědi počasí: Anička K., Hanička H., Jožka K., Mája K., Míša H., Samík V. a Šimon H. Tedy tři zástupci kmene Lvíčat, dva kmene Orlů a dva vedoucí. Jožka vybírá finance a jde zakoupit jízdenky. Jeho požadavek u okénka pokladny není zcela rutinní (1x jízdenka IDS JmK za 34 Kč, 1x za 24 Kč, 4x za 17 Kč, 1x za 16 Kč, 4x za 13 Kč a 1x za 8 Kč), ale Jožka je jako vždy maximálně zdvořilý a paní pokladní je mladá a dobře naladěná, tudíž nákup probíhá až nečekaně hladce.
Cesta ve vlaku z Brna do Dolních Louček probíhá bez komplikací, děti mají spoustu otázek k železnici, na které se Jožka snaží odpovídat. V Dolních Loučkách se přesunujeme přes ves, kde Jožka zjišťuje, že zdejší restaurace „U Suchánků“ s vynikající česnekovou polévkou už je několik let minulostí. Pokračujeme podél řeky Loučky a nakonec stoupáme ke zřícenině stejnojmenného hradu, který se svou mohutnou věží kdysi vládl okolnímu kraji. To však již stovky let není pravda, dnes z hradu Lúčka nezbylo téměř nic. Snad jen základy věže, příkopy a zachovaný úsek hradby na předhradí stojí pro laika za zmínku, ale Jožka jakožto studovaný archeolog provádí svěřence po lokalitě a barvitě jim líčí, co kde stávalo. A přitom vzpomíná na dvě předchozí oddílové návštěvy této lokality. Před šesti lety, v roce 2010, se právě zde odehrála část celotáborové hry našeho středověkého tábora „Non nobis, Domine“, kdy děti v rolích templářských rytířů vysvobozovaly unesenou princeznu ze spárů zlého Černého bratrstva. A před 11 lety, v roce 2005, na Loučkách nocoval Jožkův kmen Rangerů při vandru z Borače.
Naše další cesta ukazuje, že i po těch letech se některé věci nezměnily. Náš sestup jižním svahem do údolí Loučky vede nejprve po lesní cestě, ale ta náhle končí a dál musíme postupovat azimutem. V prudkém svahu nám pomáhá žlíbek po nějakém menším potůčku. Dole u řeky už vede udržovaná turistická stezka až do Předklášteří. Při chůzi se kocháme monumentálním železničním viaduktem Mezihoří, jehož stavbu naplánovali ještě za první republiky, zahájili ji nacisté a dokončili komunisté. Prostě stavba, jejíž užitečnost ocenily všechny režimy. Má délku 217 metrů a výšku úctyhodných 38 metrů. Naopak rozladění vyvolává pohled na nedaleký kamenolom jisté pražské firmy, který se jako ohyzdná jizva na krajině stále rozrůstá a pohlcuje i překrásný kopec Čepička, na jehož vrcholu kdysi stával stejnojmenný hrádek. Úkolem této pevnosti byla ochrana nedalekého královského kláštera. Až další roky ukáží, zda její trosky proti chtivosti pražských těžařů obstojí.
Klášter „Porta coeli“ v Předklášteří u Tišnova je nyní zčásti ve správě Podhoráckého muzea a my máme tu smůlu, že do areálu přicházíme těsně po začátku polední pauzy. Čekat hodinu někde venku je v předjarním počasí nesmysl, a tak Jožka směřuje svou družinu do míst, kde před lety stávala restaurace „V Chaloupkách“, tehdy nejlepší v Předklášteří. Rychle zjišťujeme, že podnik funguje dodnes, a tak Jožka vede ostatní do nekuřácké části, kde se na zdi skví podpisy známých osobností jako Jiří Mádl, Hana Zagorová, Jitka Molavcová, Věra Galatíková či Jiří Krampol. A samozřejmě, že vzápětí musí vedoucí krotit jásavý křik našich dětí „Tak my se jim tam podepíšeme taky!“ Hitem v pánské části družiny jsou potom zdejší záchody, jejichž pisoáry vybavili majitelé fotbalovými brankami s míčky. Kluci tedy chodí na záchod každou chvilku a trumfují se, kolikrát se jim podařilo trefit míček.
Horká polévka nám dodává teplo a slazené nápoje energii, tudíž za necelou hodinu vyrážíme slušně občerstveni na prohlídku kláštera. Jožka pochopitelně neprozrazuje, kým je, aby neznejistil průvodkyni, a tak dětem vypráví o archeologických vykopávkách v areálu kláštera, kterých se před 15 lety zúčastnil jako asistent vedoucího výzkumu, až po skončení prohlídky. Před odchodem z prostor kláštera nás ještě čeká jedno nemilé překvapení. Naši žádost o návštěvu toalet v muzeu odmítají s tím, že jim toalety nefungují, a doporučují nám využít stromy a keře v parčíku u baziliky…
Přesun z Předklášteří do Tišnova je poměrně fádní. V Tišnově nás čeká další zklamání, jelikož zázemí pro cestující ve zdejší železniční stanici se prudce zhoršilo. Z proslulého kiosku s občerstvením je prodejna zeleniny, čekárna pro cestující neexistuje, zato se v nádražní budově nachází asijské bistro, které je v sobotu odpoledne také zavřené. A i nádražní toalety se podařilo zprivatizovat (nyní patří k již zmíněnému asijskému bistru). Jediný azyl cestujícím tak poskytuje několik plechových sedaček před pokladnami, které jsou permanentně obsazeny. Rozladěni odcházíme pryč, na lavičky přilehlého autobusového nádraží, které proti chladu moc nechrání, ale alespoň můžeme zase chvíli posedět. S přibývajícími kilometry v nohách jsou častější pauzy velice důležité zvláště pro nejmladší účastníky výpravy.
Předposledním cílem našeho putování je rozhledna Klucanina, která se tyčí na stejnojmenném vrchu nad Tišnovem. Cesta nahoru je pro některé nejmladší družiníky již poměrně kritická a vyžaduje si četná přerušení, ale nakonec se nám spojenými silami daří dostat se až k rozhledně. U paty věže Jožka velí sundat batohy. Děti, zbavené svých zavazadel, se s přívalem nové energie vydávají nahoru. Kochání se zdejší krajinou však nemůže trvat dlouho, jelikož větší množství pauz nám poněkud nabouralo harmonogram a zpáteční vlak z Hradčan nečeká. Vyrážíme ostrým krokem a i nejmladší účastníci teď prokazují, že Royal Rangers, když jde do tuhého, nejsou žádné padavky. Mezičas máme výborný, a proto Jožka riskne i krátkou odbočku k tišnovské šibenici, která se kdysi tyčila přímo nad Hradčanami. Na odkrývání jejích základů archeology se Jožka předloni podílel, a tak má opět informace z první ruky. Poslední komplikací výletu je nefunkční označovač jízdenek na naší straně trati v Hradčanech. Jožka tedy neváhá, z batohu vytahuje svou služební železničářskou vestu a během dvou minut je zpět i s řádně označenými jízdenkami. A pak už nás čeká jen vlak, rozchod a cesta domů… Díky Bohu, že se nikomu z nás nic vážného nestalo, že nám přálo počasí a že jsme se mohli po zimě důkladně vyvenčit v nádherné krajině brány Vysočiny.
Josef Jan Kovář – Jožka
velitel akce
Foto: autor.
Komentovaná fotogalerie z akce zde.
